Martin Konvička se vyjadřuje k oslavám stého výročí naší republiky. A co nám podle něho nejvíce chybí? Republikánství - neboli vlastenectví, kdy si lidi jsou ochotni řešit své věci sami, bez toho, že by čekali na spásu zvenčí nebo shora...
Citujeme:
Už třicet let máme demokracii po sedmdesáti letech všemožných přev...ratů. Čím to je, že drží? Je to mezinárodními okolnostmi, nebo tím, jak je nastavena?
Já bych především ne úplně souhlasil, že náš systém demokracie drží. Samozřejmě procedury máme, konají se svobodné volby, máme ústavní soud, máme Parlament. Ale jak si správně všimlo vícero pozorovatelů, došlo k poměrně zásadní změně deset let po listopadu koncem devadesátých let. Došlo ke změně v našem politickém systému a mám na mysli sarajevský atentát, když se mocenské skupině navázané na tehdejšího prezidenta republiky – Václava Havla – podařilo zvrátit výsledky svobodných voleb a odstavit od moci tehdejší vedení občanské demokratické strany.
Proč o tom mluvím a proč si myslím, že to bylo tak významné ve zpětném pohledu? Protože to byl začátek sestupu od politiky coby soutěže různých pohledů na vývoj ve společnosti, na směřování společnosti k politice ve smyslu parcelování státu mezi různé mocenské, zájmové a ekonomické skupiny. V tu samou dobu to znamená deset let po listopadu – došlo k dalším několika věcem. K takzvané spacákové revoluci v České televizi, fakticky privatizaci televize do rukou jedné politicky spřízněné party. A to byl začátek omezování svobody slova. Tehdy jsme si to ještě neuvědomovali, ale v zásadě se veřejnoprávní média dostala do úzké závislosti na jedné jediné mocenské skupině.
Došlo k další důležité věci, a to byl vstup do Evropské unie. Vím, že vstup do Evropské unie předjednali předsarajevské vlády, Václav Klaus podal přihlášku. Tím, že v době okolo vstupu a po vstupu se v českém a mediálně akademickém prostoru v podstatě mohl prosazovat jen jeden názor, jeden pohled – tedy totální závislosti a hujerství, tak tím vlastně Česká republika začala ztrácet suverenitu. Neřekl bych, že ji ztratila s Lisabonem nebo jinou konkrétní smlouvu podepsanou, či nepodepsanou. Ztratila ji krátce předtím, kdy se přestalo o problémech Evropské unie otevřeně debatovat. Takže tady bych se přiřadil ke kritikům polistopadového režimu.
Mezi rokem 1997 a 2004 došlo k zásadnímu okleštění demokratické diskuse a k tomu všemu, co bylo často nazýváno vyprázdněním politiky. Když se v politice nediskutuje o vážných a podstatných věcech, začne se diskutovat o nepodstatných věcech, banalitách, o náhradních problémech. Politika, místo aby byla uměním spravovat komunitu, spravovat stát, se stane uměním, jak si nejlépe rozdělit koryta – finance státu a finance státem kontrolované. To se u nás před dvaceti lety stalo. Radovat se, že nám demokracie drží, je trochu prvoplánové, protože současná demokracie je určitě úplně, ale úplně jiná, než byla v polovině devadesátých letČítaj viac
Prihlásiť
Terms of service
