Volim Trikoloru.

Aby bylo jasne, volim Trikoloru c.3. Jsem presvedcen, ze je to spravna volba. Nebudu volit progresivisticke strany a libtardy.

To, že se SPD "probojovalo" na druhé místo ve výzkumech preferencí pro volby do PSP, není vůbec zásluha Okamury, či kohokoliv jiného z SPD. SPD se dlouhodobě pohybuje v relacích mezi 10-12 %, takže to není žádné posílení voličské základny. Je to pouze odrazem totálního znechucení voličů vlády Národní zkázy, kteří p�...�es veškerou propagandu začínají dávají od této morální hrůzy ruce pryč. Pokud by přecházeli k SPD, tak by se nyní strana musela pohybovat kolem 17-20 %. To samé se týká i ANO. Její potenciál se pohybuje mezi 29-33 %, a k nějakému razantnějšímu navýšení také nedošlo. Kde tedy ty hlasy jsou? Padají do šedé zóny. Buď nechtějí případní voliči říci koho budou volit, nebo po znechucení z pětidemolice nechtějí volit zatím vůbec. Bude velmi záležet na tom, jak se budou profilovat zejména nové strany. Zejména strana PRO Jindřicha Rajchla. Se svým programem je schopna zaujmout nejenom bývalé voliče vlády Národní zkázy, ale i případné "prvovoliče", kteří k volbám doposud nechodili, ale nyní, když jim hrozí zkáza rodinných rozpočtů a konec svobodného vyjadřování, se rozhodnou k volbám po 20-30 letech znovu jítČítaj viac

Strana PRO zažila volební sněm, kdy do jejího čela byl opět zvolen Jindřich Rajchl. Na závěrečné tiskové konferenci, se pak Jindřich Rajchl vyjádřil k hlavním cílům strany PRO. „Často se říká, že cílem je uspět ve volbách. Pro nás to není cíl. Pro nás je to jen milník, který musíme dosáhnout, abychom mohli zač�...�t naplňovat naše cíle. Tím cílem je lepší život pro všechny občany v naší zemi tak, aby se necítili jako cizinci ve svém vlastním státě. Já myslím, že to, co tady už bylo několikrát naznačeno, je to, co nás asi trápí všechny nejvíc – že tato země je vedena lidmi, kteří mají na prvním místě zájmy nadnárodních korporací, různých nadnárodních entit a de facto utlačují potenciál České republiky. Všechno to, co tady produkujeme, bohatství, které Česká republika nemá malé, tak je využíváno nikoliv ve prospěch našich občanů, ale platí se jím mejdan západní Evropy. To je něco, co nemůžeme nadále dopustit. Nemůžeme připustit ani to, aby tady měli Ukrajinci lepší podmínky, než mají občané České republiky. Nemůžeme připustit ani to, aby Česká republika byla vtahována do války. Nemůžeme připustit to, aby bylo přijato euro, a mnoho dalších věcí, které jsou pro nás zásadní,“ zmínil Rajchl a připomněl také zbavení práva veta v EU, pandemickou úmluvu WHO a Istanbulskou úmluvu. „Blížíme se k historické křižovatce, na níž nesmíme zaváhat. Zvolení do Poslanecké sněmovny, které jaksi je přirozeným milníkem, je pro nás opravdu jenom určitou přestupnou stanicí, rozhodně to není náš cíl. Cíl je, aby se občanům České republiky ve své zemi lépe žilo, aby se vrátily do politiky hodnoty jako morálka, mravnost a čest. A aby Česká republika se mohla hrdě prohlašovat za zemi svrchovanou a suverénní a svobodnou,“ dodal Jindřich RajchlČítaj viac

Aliance pro bezemisní budoucnost je otevřené uskupení firem působících na českém trhu, které chce pomáhat státu, byznysu i celé společnosti snižovat emise a dosáhnout uhlíkové neutrality do roku 2050. https://www.bezemisni.cz/organy-aliance#members Aliance pro bezemisní budoucnost aneb klasický příklad toho, jak vysávat st�...�tní a evropské dotace, likvidovat zbytky našeho průmyslu a odírat lidi. Klasický příklad společnosti “Po nás potopa” Zatímco v sousedním Německu již pomalu od zeleného šílenství Green Dealu ustupují, neboť zjistili, že díky této uměle vyvolané ideologii se jako jediní z G7 dostali do recese a defacto si zlikvidovali průmysl, zejména ten automobilový, tak u nás se dvě ženské /jak jinak/ rozhodli, že se na tom stále dají trhnout velmi slušné peníze z dotací a dali dohromady zatím zhruba 20 zástupců větších a bohužel i velkých firem, kteří si myslí totéž a na lidech jim až tak moc nezáleží. Když si přečtete jejich cíle, jak dosáhnout onoho vysněného nesmyslu uhlíkové neutrality, tak zjistíte, že jde zase jako vždy jen o ty prachy. Samozřejmě základem jsou soláry a k nim už se propagují bateriová úložiště. To samozřejmě budou další obrovské náklady, jak výrobní, tak i pak likvidační po uplynutí jejich provozní doby. Nemluvě o jejich bezpečnosti. Po zkušenostech, které lidé vidí při požárech elektromobilů, si dát něco obdobného do domu, ponese určitá rizika. A pořídit si soustavu baterií, které vám budou zásobovat dům po dobu, kdy nesvítí slunce, nebude taky zrovna levné. To však není hlavní cíl. Tím, jak jsem vyrozuměl, jsou v Německu tak “oblíbené” větrníky. Tyto 100 až 200 metrů vysoké obludy by se měli stavět po celé ČR. Zatím tomu brání naše legislativa. To by se ale mělo změnit. Jinak tito penězchtiví lumpové svého cíle nedosáhnou. Na jejich stránkách to vysvětluje jakýsi pan Jan Brázda Parter a Sustainability Leader, PwC Česká republika. “Tomu v českých podmínkách ale brání složité povolovací procesy u větrníků, které trvají delší dobu a jejich výsledek je zároveň značně nejistý. Pokud povolení větrníku trvá deset let a ve finále ho zamítne obec, na jejímž katastru má stát, nikdo se do toho logicky nehrne. V tomto ohledu by mohly pomoci plánované go-to (též akcelerační) zóny, tedy předem vytipovaná území, kde by měly být stavby obnovitelných zdrojů energií jednodušší a rychlejší”. Takže lidově řečeno: “Upravíme zákony o výstavbě obnovitelných zdrojů, hlavně větrníků, tak, aby nám do toho holota nemohla kecat. A prachy se jen pohrnou. Co to udělá s přírodou, zejména s ptactvem, zdravím lidí, kteří budou v okolí těchto monster nuceni bydlet, je nezajímá. Oni v tom totiž neplánují žít. To je fakt jen skutečně pro póvl a dezoláty. Je naprosto nutné urychleně se zbavit vlády a všech, kteří prosazují obdobná likvidační rozhodnutí. Jsou jasným a přímým nebezpečím pro náš stát a jeho občany. Nesmíme připustit, aby o naší budoucnosti a budoucnosti našich dětí rozhodovali lidé, kteří v zajetí zeleného fašismu vidí příležitost pro své nehorázné obohacení. Jste PROČítaj viac

Kdož sú Boží bojovníci. Klára Samková přemýšlí nad českými rozsudky poslední doby. Vyjádření názorů v poslední době hrozí trestáním. Počínaje případem učitelky Bednářové či aktivistky Nely Liskové, až po kauzu Čermáka a Dvořáka. Advokátka Samková pro neČT24 porovnala tato řízení s jinými závažnými p�...�ípady a došla k varovným závěrům o stavu justice a společnosti. V posledních týdnech či měsících padlo několik zajímavých rozsudků v oblasti trestního práva – a několik jich taky nepadlo – přičemž tyto rozsudky vysílají zásadně jiné, podstatně důležitější signály o tom, jaká je dnes v ČR situace, než jen aby postihly několik kriminálně podezřelých jedinců. Pojďme si je shrnout: 1) Učitelce Martině Bednářové byl zrušen osvobozující rozsudek. Podle původní obžaloby je otázkou, zda se nedopustila trestného činu popírání genocidy, když zpochybňovala ruské válečné činy na Ukrajině. Že se Rusko dopouští genocidního jednání vůči Ukrajině, je přitom oficiální státní doktrína. K předcházející násilné činnosti Ukrajiny vůči ruskojazyčnému obyvatelstvu v Luhansku a Doněcku, stejně jako k tragické události v Domě odborů v Oděse, se současná vláda nevyjadřuje, respektive je zcela ignoruje, i když z minulosti lze na internetu dohledat řadu zcela zásadních reportáží, ba dokonce odsudků Ukrajiny za jednání k ruskojazyčnému obyvatelstvu. Tyto reportáže byly uveřejněny a jsou stále dostupné i v našich médiích. Momentálně je však z rozhodnutí státní ideologie dáno, že genocidy se dopouští pouze Rusové a bez ohledu na cokoliv v minulosti je Ukrajina jak to lilium nevinná. Pikantní je sledovat, jak se toto ideologické hodnocení mění v čase a prostoru: za pár měsíců či let může být z rozhodnutí ideologických vůdců vše zase jinak. Nasvědčují tomu „signály“ z Washingtonu, podle kterých to s vítězství na Ukrajině už není nijak žhavé, ba naopak a světová pozornost se zcela přesměrovává na Izraelsko-palestinský konflikt, jako kdyby Ukrajiny pomalu ani nebylo… 2) Aktivistka Nela Lisková zveřejnila na sociálních sítích svůj názor a výzvu, aby došlo k denacifikaci a deukrajinizaci Česka. Nacistickou zrůdou přitom nazvala ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského. Tímto svým prohlášením se měla dopustit trestného činu podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod. Nacismus je přitom ideologie, jejíž propagace je trestná dle § 403 trestního zákoníku, neboť je ideologií, která směřuje k potlačení práv a svobod člověka. Tedy ten, kdo vyzývá k denacifikaci, těžko se může dopouštět trestného činu podněcování k nenávisti. (K výkladu, že i nacisti mají svá práva na propagaci své ideologie, tady máme článek 17 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách, který říká že… „nic v Úmluvě nesmí být vykládáno tak, jako by dávalo státu, skupině nebo jednotlivci jakékoli právo vyvíjet činnost nebo se dopouštět činů zaměřených na zničení kteréhokoli zde přiznaných práv a svobod nebo na omezování těchto práv a svobod“. Jinými slovy nikdo nesmí jednat „chucpe“, což je krásné jidiš slovo užívané k popisu nestoudného zneužívajícího jednání. Jako klasický příklad takového „chucpe“ jednání se dává dožadování se u soudu milosti vrahem svých rodičů z důvodu, že je sirotek… Neshoda pochopitelně panuje o tom, KDO je nacista a kdo má být denacifikován… I v tomto případě je to stát a státní politická doktrína, kdo určuje, kdo je a kdo není nacista. A navíc to stát, v daném případě Česká republika, určuje nikoliv na základě bádání historiků, politologů a nestranném hodnocení faktů (a vědomí, že primárních objektivních informací z Ukrajiny a tím méně z Ruska není dostatek), ale na základě své momentální zahraniční politiky. Opět tedy „situace na bojišti“ se může měnit každým okamžikem, aneb, jak praví klasik, (konkrétně viz hra Caesar Voskovce a Wericha, forbína „být či nebýt“ Wericha a Horníčka). „Když se nějaký obraz znelíbil, pár dobře zvolených puntíků a z mocnáře byla selka… nebo ze selky mocnář…Podle toho, jaká filosofie v domácnosti panovala…“ takže vše může být jinak přímo meteleskublesku. Soud, jsa si velmi dobře vědom toho, zda právě panuje selka či mocnář, dle toho chystá se zjevně soudit a odsoudit. Jímá mne hrůza, co se stane, když dojde ke změně paradigmatu mezi rozsudkem první a druhé instance… Bude se zase hromadně plaveno ze Saigonu k Filipínám a roduvěrní se budou držet kol letadel vzlétávajících z Kábulu? (No, asi se opět nestane nic, že… teda když pomineme těch asi pětadvacet tisíc utopených na té cestě na Filipíny a Tálibán vyzbrojený nejmodernějšími americkými zbraněmi, které se právě zřejmě mystickým způsobem přemístily do Gazy.) 3) Blbec (pardon…) Tomáš Čermák dostal pět let za svou výzvu, uveřejněnou na sociálních sítích, aby lidé všemi způsoby, a to i násilím (na příklad nakopáním do prdele) zabránili přijetí pandemických zákonů. Soud to vyhodnotil jako terorismus, vyhrožování násilím a jako zabraňování Parlamentu v činnosti. Přitom dnes již je zřejmé, že s epidemií covidu a zejména s očkováním to bylo poněkud jinak, než se oficiálně hlásalo v době, kdy se měl Čermák svého trestného činu dopustit – totiž, že nikoliv nepodstatnou roli v pandemii hrály zisky farmaceutických firem a samotné očkování, včetně „opatření“ proti pandemii, se z dnešního pohledu jeví jako minimálně diskutabilní. Najevo vycházejí stále další a další skutečnosti, které spíše nasvědčují tomu, že dotyčný se snažil na úrovni svého IQ uplatnit ustanovení článku 23 Listiny základních práv a svobod, garantující právo na odpor. A možná, že se časem ukáže, že ten odpor byl legitimní. Způsob hodnocení „nebezpečnosti“, tedy reálné možnosti cokoliv z odsouzeným proklamovaných výzev opravdu učinit, zhodnocení naprostého „nevlivu“ obecných frází odsouzeného, bylo opět na soudu. Psychologové tvrdí, že nejhodnověrnějším psychologickým testem je život sám. Nejhodnověrnějším důkazem o způsobilosti keců Čermáka způsobit jakýkoliv následek bylo, že od doby jeho „výzvy“ se na jejím základě nikdo nepřišel před Parlament ani pošťourat v nose, natož aby vzniklo nějaké povstání, při kterém by muž v hnědé bundě nesměl projít… 4) Jo, a abych nezapomněla: Dušan Dvořák si pořád kroutí svůj šestiletý trest – na „půlku“ ho nepustili, neb se evidentně nepolepšil – za to, že z konopí vařil mastičky ulehčující od bolestí v případech, kdy nepomáhalo nic jiného: nemocní s polyneuropatií a roztroušenou sklerózou, případně rakovinou, by mohli povídat. A ještě si dovolil bojovat za to, aby se svépomocné užívání marjány k léčebným účelům tolerovalo… Jo, to Dozimetři, ti si nejenom vtírali koks do míst, odkud se spíše obvykle upouští, ale ještě navíc proběhla tiskem zpráva, že kokain je přece dobro, v politice jej užívá prakticky každý (o čemž mimo jiné svědčí i stěry z kanceláří poslanců v Evropském parlamentu, stejně jako rozbory vody tamtéž), takže proč vlastně se jeho užívání trestá, že jo? Na místě je jeho legalizace! 5) Koncem srpna udělil soud tříletý podmíněný trest s odkladem na pět let muži, který v průběhu tří let znásilnil a pohlavně zneužil šest malých chlapců s tím, že to byl, rozumějte, exces. 6) Bývalé „tváři“ strany TOP 09, exposlanci JUDr. Dominikovi Ferimu pak soud „ubalil“ tři natvrdo za dvě znásilnění a jeden pokus o něj, přičemž v jednom případě byla dívka nezletilá a umísťovač jí při nesouhlasu s umístěním přesvědčoval, ať s nesouhlasem neblbne, že on je slavnej… Ferriho poškodilo, že se při výpovědi poškozených pochechtával a souběžným šustěním papíru prokázal, že nelituje. Kdyby býval byl nešustil, Bůh ví, jak by to bývalo bylo dopadlo, a, konec konců, pravomocný to není, že. Souhrn všech těchto trestně-právních událostí, vhodně podpořený akcí spolku Šalamoun „Černé pondělky trestní justice“, kde se referovalo a referuje o obzvláštních zhůvěřilostech českého justičního soudnictví, jehož ruka, dlužno podotknouti, může dopadnout kdykoliv na kohokoliv, vytvořil v české Kotlince tak rozsáhlý záchvat refluxu v širokých lidových vrstvách, že po endiaronu a penicilinu pravděpodobně začne scházet i helicid a tabletky rennie. Ovšem nejde jen o to, že to je ke zblití. (Já teda riskuju, že budu stíhána za nedůstojné vyjadřování: tu blbec, tu k zblití… nepáchám já náhodou i trestný čin dle ust. § 365 trestního zákoníku – „schvalování trestného činu“?? – Do kriminálu prosím posílat jen knížky a vitamíny, buchty ani s pilníkem nechcu.) Ale čert vem ty blitky i ten potenciální kriminál. Nejpozoruhodnější je, že následkem těchto trestněprávních kauz – ovšem to ve spojení s nejblyštivějším ze všech signalistů – se v národu probouzí něco… zase… a to přesně po… bratrů 603 letech. Jakoubek ze Stříbra tomu říkal „pražské artikuly“. Nevěříte? Uvěříte. „Čtyři pražské artikuly“ byly základním ideologický kamenem husitství, což nebylo jen něco takového cosi, ale byl to pokus o naprosto unikátní propojení církevní a náboženské (tedy v dnešním slovníku ideové a ideologické) reformy se souběžnou reformou politického systému. O to se ve zbytku Evropy, mimochodem, začalo usilovat, a to s výsledky podstatně méně příznivými než v Čechách za husitů, bratrů tak s dvousetletým zpožděním. Připomeňme si, co to husité chtěli: 1) Přijímání pod obojí. Pro neznabohy: katoličtí kněží přijímali a přijímají Tělo a Krev Kristovu (hostii a víno), zatímco sprostý lid dostane jen Tělo Kristovo, tedy dle husitů mu je cesta k úplné spáse odepřena. Jojo holečkové, rovnosti s panstvem se vám zachtělo, co?? No to nám taky… Teda nám se spíš zachtělo toho, aby panstvo bylo rovno s námi, sprostým plebsem. 2) Svobodné hlásání slova Božího. No to víte, že jo, golubci, nikdo nesmí zasahovat do řádného kázání?? A češtině navíc? Svobody slova se vám zachtělo? Nám taky, nám taky… 3) Konec světského panování církve. Ajta krajta! Ona se ideologie – a navíc jediná povolená ideologie – nemá míchat do politiky? A co na to svatá Gréta? A elektromobilita? A emisní povolenky? A grýndýl sakum prdum? A konec konců ty genocidy co jsou a zase nejsou a případně jsou někde úplně jinde, než byl před tím, a zase jsou hnedle medle zpět? A to jako bez ohledu na ideologii má i stát být vázaný svými vlastními zákony, a to, opět nutno zdůraznit, bez ohledu na signály? Toť skutečně odvážná myšlenka roku 1420, kdy Čtyři pražská kompaktáta vznikla a neméně odvážná i dnes, soudruzi, To bych sem teda nepodceňovala, abychom nezůstali jako kůl v plotě Červeného Hrádku! 4) Nepřípustnost smrtelných hříchů. Aha. Tak já bych zase šla… jako teda ohledně toho šustění papírem, že. A než půjdu úplně, tak smrtelné hříchy to jsou hlavní hříchy. A hlavní nejsou pro to, že jsou nejdůležitější, ale proto, že vznikají v hlavě a ovlivňují tak i veškeré další zločincovo chování. Jsou to: pýcha, obžerství (tedy nestřídmost ve shánění světských statků, nejenom ve žrádle, aby bylo jasno), lakomství (a to i ve skrytých formách, na příklad „nikoho nenecháme padnout“, a to zejména s ohledem na vývoz elektřiny místo stříbrných prutů a volů – to víte, pokrok muší být), závist (to víte – patříme na Západ…), hněv (a na koho se budeme hněvat, rozhodne panstvo hlava nehlava, tedy spíše na Ministerstvu vnitra pytel nepytel). Smilstvo (Dozimetr by mohl vykládat a co se mi to tam plete s těmi slepicemi??) Lenost (a co to dá práce ji zakrýt, ale všichni makáme, že jo!, ovšem stejně to nejde, protože v Kotlince, jak známo, nejde nic, takže je to na nic, nač se snažit a Oblomov náš vzor). Pořád máte dojem, že Čtyři artikuly pražské pro nás nic neznamenají? Poměry v současném (nejen) trestním právu ukazují, že je čas na obnovu požadavku na jejich dodržování. Je potřeba je vyhlásit za volební program. A to včetně řemdihu, palcátu, sudlice, cepínu a vozové hradby. Kdo se mnou? JO… a s oslavou výročí 1. pražské defenestrace máme fatální zpoždění. Ta totiž byla 1419… A ještě na úplný nejúplnější konec: otázku, vznesenou v naší české hymně, totiž „kde domov můj“ máme již, myslím, zodpovědně zodpovězenou: v naší české Kotlince, včetně Moravské brány. Nepatříme ani na západ, ani na východ, ani do Bruselovic, ani do Washingtonu, ani do Moskvy, ale pěkně mezi ty naše hory, které nám dávají hranice, viditelné i z Vesmíru. A kdo z vás (milá Evropská Unie) na to má, ptám se vás? Nicméně je zapotřebí ještě zodpovědět tu další otázku, která je vznesena v písni, která by se, dle mého názoru, měla opět stát naší hymnou tak, jak jí byla do doby, než na Josefa Kajetána Tyla padl hen ten romantizmus. Tu je potřeba zodpovědět. Otázka zní: „Kdož sú Boží bojovníci a národa jeho…“Čítaj viac

Matouš Bulíř Včera mě při sledování MÁTE SLOVO na téma nelegální migrace zaujalo, jak se tam kdokoliv z hostů bál říct, že prostě ne na všech životech záleží a padala tam jedna trapná fráze za druhou o tom, jak tragické je, když se nějaký ten ekonomický migrant cestou za svým snem o sociálních dávkách v Evropě, u...topí. Souhlasím s tím, co tam řekl politolog Tomský, že v EU vládne kult ideologie humanismu, kdy tu platí dogma, že EU zachrání celý svět a vlastní občan není pro EU víc než kdokoliv z jakékoliv části planety. Nehrajme si na falešný soucit, kterým netrpím já a ani drtivá většina z těch, co tu migranty chce. Jak už jsem psal, jsou to jen fráze. Já se ale nebojím říct, že mi na životech těch lidí nezáleží a je mi jedno, jestli cestu přižijí či ne, ačkoliv to vlastně není tolik pravda, jelikož vítám cokoliv co jim zabrání se sem dostat. Jejich smrt mě nechává bez emocí, stejně jako má smrt by nechala bez emocí je. Nebo si někdo myslí, že někde v Africe či na Blízkém východě někdo trpí žalem pro mrtvé Evropany? Ale no táák... Každý normální člověk by to měl mít nastaveno takto, ohledně svých hodnot a toho, co by měl ochránit a na čem by mu mělo záležet: 1. místo: Rodina 2. místo: Blízcí přátelé 3. místo: Národ (dříve kmen) 4. místo: Cokoliv dalšího... Krom toho, že je to v souladu s jakoukoliv morálkou tak je to i evoluční předpoklad pro něco tak obyčejného, jako je přežití... Sečteno podtrženo, pokud by došlo k potápění pašeráckých lodí a a použití hrubé síly proti komukoliv, kdo se sem chce nelegálně dostat, nechává mě to klidným a považoval bych to za řešení hodno ochrany občanů Evropy a především mé země... Politici mají zastupovat naše zájmy, ne zájmy občanů jiných zemí. Matouš Bulíř | MatousBulir.cČítaj viac

Severoatlantická aliance nebude schopna odolat vojenské konfrontaci s Ruskem, které má nejmocnější armádu na světě, řekl bývalý zpravodajský důstojník americké armády Scott Ritter v rozhovoru pro kanál YouTube Through the Eyes of. Příběh o tom, jak se z ožralých mužiků bojujících polními lopatkami a rachejtlemi sestaven...ými z ukradených praček a ledniček, stala nejmocnější bojová síla na planetě. Asi to není to, co chtělo NATO vybudovat na východě. Koalice Rusko-Čína, podpořená zeměmi BRICS a státy globálního Jihu je v současnosti neporazitelná. Ať si o tom tzv. kolektivní západ myslí co chce. My normální občané tohoto kolektivního západu, tedy dezoláti a chcimírové, musíme jen doufat, že než je stihneme odstavit od moci, tak nevyprovokují konflikt s jaderným vyústěnímČítaj viac

„Všichni zemřeli“: na Ukrajině řekli pravdu o tom, co se dělo na frontě. Všichni vycvičení vojáci ukrajinských ozbrojených sil byli buď zabiti, nebo zraněni a neexistují žádné zálohy, uvedl bývalý poradce Leonida Kučmy Oleg Soskin na svém blogu na YouTube. „Pokud již byla část vojáků odvedena z jižního směru a p...řemístěna do Avdějevky, znamená to, že již nejsou žádné zálohy a nové je třeba vycvičit z civilních mužů, kteří nikdy nedrželi zbraně v rukou,“ uzavřel Soskin. Z východu Ukrajiny se tak stává masový hrob hodně mladých, hodně starých, invalidů a jinak nemocných, tedy všech, které odvodové komise pochytali na ulicích a v domovech a poslali umřít na východní frontu jen proto, aby se Zelenského nacistický režim udržel ještě chvíli u moci a mohl dostat z EU a USA ještě nějaké peníze. Asi potřebují ještě více domů, jachet a šperků pro své manželky a přítelkyněČítaj viac

Benešovy dekrety jsou obranným valem české a slovenské státnosti. Výzva lidem Téma Benešových dekretů a hrozby jejich prolomení je tak vážné, že jsme se s kolegou @Buran rozhodli sepsat tento článek jako výzvu lidem, aby si uvědomili, že PROLOMENÍ BENEŠOVÝCH DEKRETŮ = MNICHOVSKÁ ZRADA II V r. 2004 byl Parlamentem České r...epubliky přijat a posléze vyhlášen ve Sbírce zákonů pod číslem 292/2004 zákon o zásluhách Edvarda Beneše, neoficiálně Lex Beneš. Zákon navrhli poslanci Jitka Gruntová (zvolena za KSČM), Radko Martínek a Karel Šplíchal (ČSSD). Senát zákon zamítl, ale veto Senátu přehlasovala Sněmovna. Prezident Václav Klaus zákon v zákonné lhůtě ani nepodepsal ani nevrátil zpět sněmovně. Proč vznikl tento zákon a proč mnozí Beneše kritizují? Kritika Beneše přichází z různých stran. Jedni mu vyčítají slabost v nejkritičtějším momentě Mnichovské zrady (30.9.1938), kdy pod nátlakem mocností (Anglie a Francie) podepsal potupné podmínky kapitulace, čímž fakticky odhodlanému českému národu znemožnil zahájit legální obranu pohraničních oblastí státu. Bývá proto označován za agenta především angloamerického a francouzského vlivu (svobodného zednáře), který byl pouhým vykonavatelem vůle a plánů vyššího nadnárodního vedení. Druzí mu naopak vyčítají vydání tzv. Benešových dekretů, které byly postupně vydávány v londýnském exilu v průběhu 2. světové války a po návratu do vlasti bezprostředně po jejím skončení. Dále je obviňován z příklonu k SSSR (v průběhu války) a z hladkého předání moci komunistům po skočení války. Z českého pohledu. Boje o československé hranice v roce 1938. „V našem povědomí je rok 1938 spojován automaticky s kapitulací bez boje. O tom, že odstoupení pohraničních oblastí Německu, Maďarsku a Polsku proběhlo snad bez jediného výstřelu jsou přesvědčeni jak laici, tak odborníci. Přitom jen máloco je tak vzdáleno pravdě, jako toto tvrzení. Ve skutečnosti totiž probíhaly na československých hranicích v roce 1938 krvavé boje, během nichž mnoho obránců republiky obětovalo to nejcennější, svůj život.“ Když republika pláče: Jak vypadalo obsazování pohraničí roku 1938? „V ranních hodinách 1. října 1938 začala německá armáda v českém pohraničí obsazovat území prvního pásma určeného Mnichovskou dohodou. Německé jednotky pod velením generálplukovníka von Leeba začaly jako první obsazovat oblast Pošumaví. Českoslovenští vojáci museli tento prostor předem vyklidit, a aby se obě strany vyhnuly ozbrojeným incidentům, uzavřely ve večerních hodinách 30. září 1938 v Berlíně dohodu o pohybech pro 1. říjen a následující dny. Tato dohoda vytyčovala tříkilometrové neutrální nárazníkové pásmo mezi armádami Československa a Německa. Menší odloučené československé jednotky mohly ustoupit i s materiálem a výzbrojí, ale pochopitelně pod dohledem německých vojáků. Do 10. října pak nacisté obsadili i zbývající tři pásma území v Čechách, na severní i jižní Moravě. Na obsazování dohlíželi britští, francouzští a italští vojenští pozorovatelé s úkolem informovat berlínský mezinárodní výbor i československou vládu o jeho průběhu. Dodnes panuje představa, že československá armáda i další ozbrojené složky nevypálily roku 1938 ani ránu a vše bylo vyklizeno bez boje. Jenže realita vypadala poněkud odlišně. V pohraničí docházelo ve dnech předcházejících podpisu Mnichovské dohody k četným ozbrojeným střetům, z nichž některé byly poměrně rozsáhlé. Impulzem k nim se stalo povstání sudetských Němců vyvolané agresivním Hitlerovým projevem na sjezdu nacistické strany NSDAP v Norimberku 12. září 1938. Projev byl vysílán rozhlasem a po jeho ukončení zahájili henleinovci rozsáhlé nepokoje, které zasáhly desítky měst a obcí. Během mnoha přestřelek zahynula řada československých četníků, příslušníků finanční stráže i státní policie.“ Mnichovská zrada, Benešova kapitulace a co tomu předcházelo „Mnichovská dohoda, to byla výslednice nikoli politiky dnů, týdnů, měsíců, ale dá se říci let předchozích. A zejména politiky Velké Británie, která nalezla společnou linku i s Francouzi a dovedla tuto politiku až do Mnichova,“ připomíná historik Jan Němeček v pořadu Historie.cs. Na jednání s britským premiérem Nevillem Chamberleinem požadoval německý vůdce postoupení území s nadpolovičním zastoupením Němců. Vláda Milana Hodži požadavek nejprve odmítla. Po nátlaku britského a francouzského velvyslance sice kabinet a poté i prezident Beneš s odstoupením pohraničí nakonec souhlasili, to však vyvolalo bouřlivý odpor společnosti, který vyvrcholil generální stávkou a pádem vlády. Nová vládní sestava vedená legionářským hrdinou generálem Janem Syrovým, který pro svou pásku přes oko evokoval Jana Žižku, se naopak rozhodla německému tlaku postavit. A také západní spojenci zprvu obrátili. Československo „může podniknout všechna opatření, jež uzná za nezbytná pro svou bezpečnost“, stálo ve vzkazu britského a francouzského velvyslance, který Syrového vláda obdržela. Vláda vzkaz pochopila jako vyjádření potřebné podpory a 23. září vyhlásila očekávanou všeobecnou mobilizaci.“ Z výše uvedeného vyplývá, že v národnostně rozděleném Československu byli stoupenci různých názorů včetně vysloveně protistátně vystupujících Němců a Maďarů a reálně hrozilo vypuknutí občanské války. Přesto, vůlí českého národa bylo bránit se, kdo jiný než prezident Beneš, jí měl respektovat? Důsledky kapitulace Zahájení obrany pohraničí (pokud by Německo skutečně zaútočilo) naší armádou by automaticky zakládalo naše právo na obnovení státu po skončení války (připojení se k vítězným mocnostem), zatímco kapitulace (a služba / práce ve prospěch hitlerovského Německa) toto právo automaticky nezakládala. Anglie také vytrvale odmítala exilové londýnské vládě garantovat předmnichovské hranice republiky. Tyto garance byly Benešovi poskytnuty až Moskvou (smlouvou o spolupráci z 12.12.1943). Reflexe Mnichovské zrady Během své práce / působení v politice se Beneš dost významně posunul. Od diplomata zakládajícího stát na základě pevné víry v mezinárodní diplomacii, dodržování mezinárodních úmluv při respektování určujících vnějších sil (mocností), k pochopení, že neexistuje důležitější státotvorná síla, než je vůle národa. Z mnichovské zkušenosti a dalších těžkých válečných zkoušek (nemáme trvalé spojence, máme jen trvalé zájmy – Anglie) se učil a posouval se kupředu od prostého státníka diplomata ke státníku konceptuálně zdatnému, samostatně pracujícímu pro svůj stát a národ. Pochopil, že jediným pevným bodem existence státu, jehož byl zakladatelem, je vůle národa přežít a rozvíjet se i v budoucnosti. Logickým výsledkem jeho práce a posunu bylo vydání Benešových dekretů a také následné respektování výsledků poválečných voleb (vůle národa), které znamenalo klidné předání moci komunistům na cestě k budování socialismu. Toto mu mimochodem prozápadní síly (dnešní liberálové) nikdy neodpustí. Při hodnocení Beneše proto vše záleží na tom, jestli mu opravdu ze srdce na Československém státu a jeho národech záleželo. Já mu to věřím. Samozřejmě, že náprava chyby, kterou Beneš učinil podpisem Mnichovské dohody nespočívala pouze v jeho rukou. Jako obnovitel státu a práva jeho národů na svrchovanou existenci a rozvoj by sám mnoho nezmohl. Bez národa bojujícího za svobodu a právo na svou existenci proti fašismu by nedostal šanci svou chybu odčinit. Právo hlásit se k vítězným mocnostem v 2. světové válce nám vybojovali bojovníci Slovenského národní povstání, Svobodova armáda bojující po boku Rudé armády, partyzánské skupiny na celém území ČSR, váleční veteráni bojující na západní frontě, především v Anglii. Beneš a jeho konceptuální proměna Vydáním dekretů bylo zajištěno potrestání zrádců a kolaborantů, což ve skutečnosti znamenalo vyloučení protinárodních, protičeských a protislovenských sil (zjednodušeně Němců a Maďarů) z nároků na rozhodování a řízení obnovované státnosti ČSR. Stát byl obnoven v původních hranicích (s výjimkou Zakarpatské Rusi, přičleněné k SSSR) a Benešovými dekrety byly konceptuálně vymezeny jeho cíle, jako státního útvaru / prostoru zajišťujícího přežití a rozvoj jeho slovanských národů do budoucnosti. Tato konceptuální ochranná linie Benešových dekretů, která v právním prostředí a národním povědomí představuje obrannou linii podobnou železobetonovým pevnostem vybudovaným po obvodu republiky nesmí být tentokrát opuštěna. Dokud český a slovenský národ neustoupí zahraničním, nadnárodním tlakům na jejich prolomení, dokud se sami nerozhodneme, že nedobytnou obrannou linii předáme bez boje svému nepříteli, nebude prolomena. Co nám hrozí v případě prolomení Benešových dekretů? Jde o pokus o převzetí řízení státu (státnosti ČR), která je doposud jasně formálně definovaná Benešovými dekrety jako nástroj pro přežití samostatného českého národa ve stávajících hranicích. V případě prolomení Benešových dekretů dojde nejen k uplatnění nároků na návrat majetku odsunutých Němců a cizojazyčné (nadnárodní) pobělohorské šlechty, ale jmenovaní především získají zákonné právo uplatnit své nároky – a tím redefinovat deklarované cíle ČR v jejich prospěch (majetková práva, obnovení procesu germanizace – asimilace / rozpuštění českého národa, jeho kultury, jazyka atd.). Dnes jsou totiž jejich aktivity stále ještě právně napadnutelné = velezrádné. Sami si můžete z mediálně šířených informací odvodit, které konkrétní subjekty na těchto cílech pracují. Jaké si k tomu vytvořily řídící struktury, jak se snaží ovlivnit ve svůj prospěch veřejné mínění, převychovat / indoktrinovat ve svůj prospěch naši mládež atd. Dospělo to tak daleko, že tyto vlivové organizace mají své zastoupení v parlamentu, v současné protinárodní vládě a v pozici prezidenta. Čí zájmy bude asi zastupovat premiér Petr Fiala, jakožto předseda Moravského zemského výboru sdružení Panevropa spadajícího pod Sudetoněmecký landsmanšaft? Aktuální vývoj nabírá rychlý spád Prezident Petr Pavel jde na ruku lichtenštejnskému rodu, jehož majetek byl zkonfiskovaný právě na základě Benešových dekretů. Petru Pavlovi prý zní sympaticky návrh prince Aloise na mimosoudní vyrovnání. Mimosoudní vyrovnání s rodem, který kolaboroval s Hitlerem. P-rezident Pavel shrnul jednání s princem Aloisem následovně: „Lichtenštejnsko nepožaduje navrácení majetku, nepožaduje finanční vyrovnání. O co jim jde, je společná správa toho majetku, jinými slovy vytvoření nějakého fondu nebo nadace mezi Lichtenštejnskem a Českou republikou, který by se společně staral o údržbu a provozování majetku, o kterém se bavíme, především kulturních památek. Pokud by to bylo v této podobě, pak si myslím, že by to bylo velice solidní vyrovnání, ke kterému bychom soud opravdu nepotřebovali.“ Celé to připomíná pohádku o Smolíčkovi a jezinkách: „Jen dva prstíčky sem strčíme, jen co se ohřejeme, hned zase půjdeme.“ Petr Pavel zašel ovšem ještě dál: před několika dny řešil rozepři s Lichtenštejnskem se soudkyní Evropského soudu pro lidská práva Kateřinou Šimáčkovou. Právě tento soud přitom bude případ řešit. Současný prezident jedná vážně s Lichtenštejny o ukončení soudního sporu u Evropského soudu pro lidská práva kolem jejich kdysi zkonfiskovaných majetků, když české soudy rozhodly jasně v jejich neprospěch. Přelomový verdikt? Soud rozhodl, že hrobka v Mikulově patří Dietrichštejnům. Česká justice prolomila 25.10. 2023 Benešovy dekrety. Konkrétně Okresní soud v Břeclavi nepravomocně rozhodl o vrácení Dietrichsteinské hrobky v Mikulově rodině. Odůvodnil to údajným porušením práva na rodinný a soukromý život ve srovnání s odnětím vlastnického práva . Jak píše Michal Hašek: „Na první pohled bohulibé, ve skutečnosti neakceptovatelné. Po válce stát konfiskoval majetek jako celek, žádné výjimky k nemovitému majetku tohoto charakteru dekrety neobsahují. Nazíráním soudu by dnes lidické rodiny měly žádat Německo o odškodnění za v rámci likvidace Lidic zničený hřbitov – tehdy německé úřady nechali vytahat mrtvé z hrobů, ty zničit a náhrobní desky použít jako stavební materiál. My jsme se po válce takto k místu posledního odpočinku rodu nechovali. Město Mikulov dokonce z veřejných peněz investovalo do obnovy hrobky nemalé částky. Doufám, že se Mikulov nyní odvolá a věřím, že se prvostupňové rozhodnutí soudu podaří ještě zvrátit. Pokud ne, může se český stát (a erár obecně) těšit na záplavu nových pseudorestitučních žalob…„ Až sem jsme to dotáhli s mediálně šířeným obdivem k parazitické cizácké šlechtě a jejím zámkům, palácům a klenotům, která však sama reálně nic nevybudovala a náš národ byl pro ni vždy jen pracovním nástrojem (pro některé doslova pracovním dobytkem). V čem se to liší od názorů Adolfa Hitlera, který koncept nadřazenosti / privilegovanosti některých poněkud poupravil tím, že ho ze šlechty rozšířil na veškeré čistokrevné Árijce? Prolomení Benešových dekretů znamená pro Českou republiku Mnichovskou zradu II. se vším, co z toho vyplývá, a zároveň i popření celého období samostatné existence Československa a České republiky po 2. světové válce, a tedy návrat do podoby Protektorátu včetně jeho formálně právního ukotvení. VÝZVA k národně cítícím lidem Benešovy dekrety si lze představit jako právní formou vybudované „pohraniční opevnění“ vybudované pro obranu státu v budoucnosti. Beneš správně předpokládal, že fašismus a jeho rozpínavost nikam nezmizel a pokusy o podrobení si ČS budou přicházet i v budoucnu. Dnes starou protektorátní loutku Háchu nahradil v nových kulisách Petr Pavel a protinárodní vláda. Skutečně chceme toto „opevnění“ opět opustit bez boje? Chceme se stát součástí německého „heimatu“, nechat se germanizovat, mluvit německy, poslouchat cizí šlechtu, stát se slouhy ve vlastní domě? Opravdu? Je třeba, aby se zapojil každý, komu na naši zemi záleží. Uvědomte své známé, zakládejte spolky, oslovujte politiky, burcujte lidi kolem sebe. Burcujte, burcujte, burcujte. Jde o hodně! Pište poslancům, oslovte poslanecké kluby, ať se jasně vyjádří k dané problematice. ( E-mail na poslanecké kluby jednotlivých politických stran lze poslat na adresu posta@psp.cz a stačí uvést do subjektu , „klub ODS“, „klub ANO“, atd.). Příklad si je možno vzít od našich slovenských přátel. To, jak oni dokázali uspořádat mírové pochody s obrovskou účastí, jim můžeme jen závidět. To, jak v podobě desítek tisíc písemných odmítnutí vojenské služby dali najevo, že podporují mír, a ne válčení, je obdivuhodné. Vyzýváme opoziční politické subjekty (PRO, ANO, SPD), aby se tohoto tématu ujaly, a využily ho k demaskování podstaty a cílů současné vlády a prezidenta Je třeba vytvořit petici na obranu Benešových dekretů. Dokažme, že jsme schopni se spojit a obhájit svou budoucnost v naší překrásné vlasti. autor: JANA.Čítaj viac

Zde můžete hlasovat: https://ceskoprotibide.cz/anketa-celonarodni-setkani/?fbclid=IwAR2G-Oa7WsDPjIDqSUfdepG7bMZfU2vTgjW0_vkxFMtp8fq6xPbffk8gx4Q

Info Teheran: Íránský ministr zahraničí zahájil ostrý útok na USA a Izrael při projevu na Valném shromáždění Organizace spojených národů. Hossein Amir-Abdollahian kritizoval USA za jejich podporu Izraeli a označil jejich kroky za „jasné porušení“ charty. Varoval, že Spojené státy se ocitnou pod palbou, pokud Izrael nepř...estane bombardovat Gazu. Pozn.: Situace začíná přituhovat. Pomalu se přibližuje k bodu, kdy nebude návratu. Myslím, že lze očekávat přímý střet mezi americkými jednotkami a vojáky Íránských revolučních gard. A do této situace se Bidenova administrativa chystala již nějakou dobu. Info India: Vysoký vůdce Hamasu vystoupil na propalestinském shromáždění v jižním státě Kerala, Indie. Khaled Meshaal, bývalý šéf politického úřadu Hamásu, vystoupil na shromáždění virtuálně v Malappuramu ve státě ovládaném levicí. Opoziční BJP ve státě kritizovala organizátory shromáždění za poskytnutí platformy palestinskému militantnímu vůdci a označila to za nepřijatelné. Účastníky také obvinila ze skandování protinárodních hesel a požaduje zásah proti organizátorům shromáždění. Nicol - zprávy ze světČítaj viac

Poslanecká sněmovna ČR: DNE 3. LISTOPADU 2023 OD 09,00 HOD, SE KONÁ MIMOŘÁDNÁ 81. SCHŮZE POSLANECKÉ SNĚMOVNY ČR. V programu je mimo jiné uveden i bod č. 7 - Vládní návrh zákona o řízeních souvisejících s hlubinným úložištěm radioaktivního odpadu /sněmovní tisk 367/ - třetí čtení. Podrobnější informace naleznete ...na mém kanále Telegramu - Informace ze světa, Evropy a České republiky. Doporučuji se všem podívat. Jedná se o budoucnost lokality umístěné v našem jihočeském krajiČítaj viac

Měli bychom pomáhat Palestincům v Gaze? Země Evropské unie jsou rozděleny v otázce, zda pokračovat v posílání pomoci do Pásma Gazy. V současné debatě však naprosto chybí zmínka o tom, zda je vůbec možné tamnímu civilnímu obyvatelstvu pomáhat, aniž bychom zároveň posilovali hnutí Hamás. Většina mezinárodní pomoci je... do Pásma Gazy předávána prostřednictvím Úřadu OSN pro palestinské uprchlíky na Blízkém východě (UNRWA). V roce 2018 americký prezident Donald Trump zastavil americké financování UNRWA, ale Bidenova administrativa financování obnovila a v roce 2022 poslala této organizaci 222 milionů dolarů – a Spojené státy se tak staly opět hlavním přispěvatelem. Evropská unie a její členské země se svými dary podílejí na financování UNRWA ze 44 %. Přitom samotná existence UNRWA a jeho modus operandi přímo posiluje Hamás. Přestože existuje jen hrstka přeživších uprchlíků z roku 1948, žije v Pásmu Gazy nyní asi pětkrát více "uprchlíků" než jich zde bylo původně. Podle UNRWA se domnělý "status uprchlíka" dědí z otce na syna. Používání označení "uprchlík" po dobu 75 let pro všechny potomky původních palestinských uprchlíků v Pásmu Gazy, na Západním břehu Jordánu, Libanonu, Sýrii a Jordánsku a tvrzení, že žijí v "táborech", přestože to jsou ve skutečnosti města, posiluje mezinárodní mýtus o možném "návratu" do zemí opuštěných během Nakby ("katastrofy"), což je název, který Palestinci dali svému exodu v roce 1948 a který je základním kamenem identity Hamásu. Toto také stále odrazuje kohokoliv od toho, aby za tento problém převzal odpovědnost a skutečně ho vyřešil. Zdá se, že je to vymyšleno jako politický nástroj pro očerňování Izraele za válku, kterou ve skutečnosti zahájilo pět arabských armád – armády Egypta, Zajordánska (nyní Jordánsko), Sýrie, Libanonu a Iráku – které pak ve válce prohrály. Možná měli trochu víc přemýšlet, než se do té války pustily. Zhruba stejný počet židovských uprchlíků, asi 650 000, se tehdy spasil útěkem z arabských zemí do Izraele. Nově vytvořený židovský stát o velikosti amerického státu New Jersey nebo dvou třetin Belgie a bez finančních prostředků je dokázal všechny přijmout. (Poznámka překladatele: Stát Izrael má rozlohu 22 145 km2.) Vzhledem k demografii Palestinců by jejich návrat do míst opuštěných v roce 1948 znamenal konec židovského Státu Izrael. Návrat Palestinců je stejně utopický jako představa návratu německých uprchlíků z roku 1945 do oblastí předválečného Německa, Polska a České republiky. V roce 2000 odmítl Jásir Arafat, na naléhání Ligy arabských států, vzdát se tohoto "práva na návrat", a to následně vedlo ke krachu jednání s tehdejším izraelským premiérem Ehudem Barakem. Pokud chtějí USA a EU nadále oficiálně podporovat stále více nerealistické "dvoustátní řešení", tak by měly nejprve přestat financovat UNRWA, jehož činnost by měly převzít organizace nezneužívající "status uprchlíků". Pomoc – dokonce i humanitární pomoc – diktátorským zemím nevyhnutelně posiluje jejich diktátorské režimy. Pro islamistickou totalitní sílu, jako je Hamás, která se nestará o blaho svých občanů tak jako západní země, to platí dvojnásob. Obejít struktury Hamásu je nemožné – Hamás kontroluje dodávky potravin a vody, zdravotní péči i vzdělávání. Úřad OSN pro palestinské uprchlíky na Blízkém východě (UNRWA), který je ve vzdělávání nadměrně aktivní, byl kritizován za to, že prostřednictvím školních učebnic a extremistických učitelů pomáhá děti indoktrinovat radikální rétorikou Hamásu. UNRWA nemá žádné prostředky, jak kontrolovat, co se vyučuje ve školách, které nesou její jméno. Mezinárodních zaměstnanců je velmi málo; zjevně nejsou přítomni ve třídách a UNRWA nemá pověst odpovědné organizace. Nedávná zpráva odhalila, že "učitelé zaměstnaní UNRWA vyzývají k vraždění Židů". Nikdo nezpochybňuje, že je užitečné učit děti v Pásmu Gazy číst a psát, ale je legitimní zvažovat, zda se tam školní výuka ve skutečnosti nepoužívá k indoktrinaci studentů a jejich podněcování k terorismu. V Pásmu Gazy je malý počet mezinárodních zaměstnanců a programy pomoci realizují místní palestinští agenti. Ve společnosti, kde je sociální kontrola všudypřítomná, je každý nevyhnutelně podřízen Hamásu. V Evropě zaznívají názory, že je potřeba se vyhýbat podpoře organizací napojených na Hamás. Takto však ten problém nestojí. Hamásu totiž prospívá jakákoliv pomoc, protože díky ní se Hamás může soustředit na válku a terorismus. Díky mezinárodní pomoci je Hamás z velké části osvobozen od úkolů, které normálně musí vykonávat vláda, která ovládá nějaké území. Musíme také vyvrátit mýtus o "mírumilovném civilním" obyvatelstvu nemajícím s Hamásem nic společného. Hamás vládne v Pásmu Gazy již 17 let a k moci se dostal vítězstvím ve volbách. Cílem Hamásu je zničit Izrael a vyhladit Židy genocidním způsobem, čehož jsme byli svědky nedávno. Obrázky zfanatizovaného davu ukazují, že nejde o žádnou malou menšinu. Za 2. světové války nebyly po bombardování německých a japonských měst civilistům bezprostředně poté shazovány potraviny. Od té doby se mezinárodní úmluvy snažily zajistit větší ochranu civilistů a západním zemím byla uložena morální, i když ne právní povinnost pomáhat civilnímu obyvatelstvu. Ti, kdo poskytují humanitární pomoc, se však ve všech konfliktech potýkají s vážnými obtížemi při snaze pomoci obětem bez toho, že by posílily jim vládnoucí režimy. Mezinárodní červený kříž byl kritizován za zasílání potravinových balíků do nacistických koncentračních táborů, a nyní se připouští, že to byla chyba. Organizace Lékaři bez hranic se během hladomoru v roce 1985 stáhla z marxisty ovládané Etiopie a v roce 1994 z uprchlických táborů ovládaných Huty v Kongu během genocidy Tutsiů ve Rwandě, protože věřila, že škodlivé politické důsledky pomoci mají větší váhu než humanitární dopad její činnosti. Toho, že se humanitární akce může stát kontraproduktivní nebo dokonce škodlivou, když se změní v humanitární ideologii a vnucuje se jako jediná politika na úkor hledání trvalých řešení, jsme byli svědky také v letech 1992 až 1995 v bývalé Jugoslávii. Někdy je zdržení se pomoci civilistům tím nejméně špatným řešením, někdy žádné dobré řešení prostě neexistuje. Obyvatelstvu žijícímu na území ovládaném Islámským státem se přece USA ani EU pomáhat nesnažily, tak proč chtějí nyní pomáhat v Pásmu Gazy, a tak pomáhat Hamásu, zvláště když tam mohou pomáhat bohaté arabské země. Obvykle také není jasné, kolik pomoci se skutečně dostane k zamýšleným příjemcům a kolik skončí na účtech Hamásu. V letech 1948 až 1967 patřilo Pásmo Gazy Egyptu. Proč arabské země nepřevezmou kontrolu nad Pásmem Gazy a Hamás neodstraní? Všichni víme proč. Žádné arabské zemi na těchto lidech ve skutečnosti nezáleží. Dva miliony lidí by přece mohly být arabskými zeměmi snadno přijaty, a těmto lidem by se tam žilo lépe než v Pásmu Gazy, které někteří rádi nazývají "vězením pod širým nebem". Výzvy k zastavení palby mezi Izraelem a Hamásem zní po celém světě stále hlasitěji. Ještě jednou, o tom měli přátelé Palestinců přemýšlet dříve. Rozpoutání války a následné volání po zastavení palby, příměří a právu na návrat – poté, co brutální útok neprobíhá tak, jak doufali – neprozrazuje sebemenší sebereflexi. Masakr takového rozsahu, odměněný zastavením nepřátelství, když se to agresorovi hodí, a pozváním někoho jiného, aby to po nich uklidil – to vše by činy Hamásu jen posvětilo. Winston Churchill po německých útocích na Londýn nevyzýval k příměří, a nevyzýval k němu ani Theodore Roosevelt po japonském útoku na Pearl Harbor. Hamás, který se ukrývá za školami, nemocnicemi a rukojmími a používá své vlastní občany jako lidské štíty, nelze bohužel porazit bez porážky Gazanů. Mnoho z nich podporuje Hamás, stejně jako mnoho Němců podporovalo nacisty až do samého konce války a zaplatilo za to vysokou cenu. Izraelci shodili nad severní částí Pásma Gazy tisíce letáků, v nichž obyvatele vyzvali, aby okamžitě odešli do jižní části Pásma Gazy. Hamás hned oznámil, že letáky jsou pouhou propagandou, nařídil svým občanům, aby nikam nechodili, a brání jim v evakuaci. "Stát při Izraeli" dnes znamená podporovat velmi obtížnou válku této demokracie proti krutému teroristickému totalitnímu hnutí a nenaléhat na Izrael, aby přestal, dokud nebude jeho životně důležitá mise splněna. Alain Destexhe je lékař, belgický honorární senátor, bývalý generální tajemník organizace Lékaři bez hranic (Médecins Sans Frontières) a bývalý prezident nevládní neziskové organizace International Crisis Group (Mezinárodní krizová skupina). Je také autorem knihy Rwanda and Genocide in the Twentieth Century (Rwanda a genocida ve 20. století)Čítaj viac