Učitel Petr Vrána, úvodní signatář Charty 2022: „Likvidace školství pokračuje a nikoho to nezajímá…!“ Situace v našem školství se den ode dne zhoršuje. Tento smutný trend bohužel dnes téměř nikomu nevadí a nemůže nás proto překvapit, že školství a vzdělávání nejsou prioritou naší společnosti a už to dnes ni...kdo ani nepředstírá.
V následujícím textu bych rád předložil všem učitelům, ředitelům, provozním pracovníkům, zřizovatelům, odborářům, rodičům i veřejnosti upozornění na několik dlouhodobě neřešených problémů, které naše školství zavedlo do současného stavu a na okraj zájmu společnosti.
Rámcové vzdělávací programy (dále RVP), z nichž vycházejí školní vzdělávací programy (dále ŠVP) všech škol, jsou v platnosti od roku 2004. Dodnes s nimi školy často neumí pracovat a praxe byla a je spíše taková, že se školní vzdělávací program v daném předmětu „napasuje“ na nějakou učebnici. Výsledkem pak bývají několikasetstránkové nicneříkající dokumenty, které téměř nikdo nečte, leží v ředitelnách a sborovnách a slouží jen ke kontrole při inspekční činnosti ČŠI. Málokterý učitel zná výstupy, které jsou v jeho předmětu tím, k čemu má výuku směřovat. Chci tím jen říci, že učitelská veřejnost pojala tvorbu ŠVP po svém a mnoho se proto od dob, kdy v našich školách platily jednotné osnovy, nezměnilo a nic nenasvědčuje tomu, že se tak v blízké budoucnosti stane. Dnes leží na stole dlouhodobě avizovaná a očekávaná velká revize RVP pro základní vzdělávání, kterou může odborná i laická veřejnost do konce května připomínkovat. Je smutné, že tento původně ambiciózní dokument prochází zásadní proměnou až po dvaceti letech! To je asi ten nejlepší důkaz o tom, jak je náš vzdělávací systém „pružný“ a nedokáže reagovat na změny ve společnosti. Není cílem na tomto místě komentovat všechny připravované novinky, které aktuální návrh revize obsahuje. Zastavím se proto jen u neustále protlačované genderové ideologie, kterou nám někdo mocný za podpory neziskových organizací stále více protlačuje do společenského prostoru a postupně i do všech typů škol. Budeme tedy žáky učit o historii genderu, o tom, že nejsou dvě pohlaví, ale že skoro každý den přibývá pohlaví nové? Pro ilustraci cituji slova jednoho z tvůrců revidovaného RVP: „I když si učitel myslí, že pohlaví jsou dvě, tedy muž a žena, dětem to musí podat neutrálně. Zmíní, že jsou lidé, kteří si myslí něco jiného.“ Už zase budeme potlačovat svůj názor a přestaneme kriticky myslet? Počkáme si opět na manuál z dílny MŠMT, kde nám bude vše náležitě vysvětleno, co si máme myslet a ve sborovnách vše opět nekriticky přijmeme? Zdá se, že učitelům i rodičům je daná problematika lhostejná. Zajímal by mě například názor lékařů z porodních oddělení. Milí porodníci, už i vy jste objevili ty desítky nových pohlaví? Jistě jich jsou již plné rodné listy čerstvě narozených dětí… Debilizace společnosti úspěšně pokračuje a člověk se nestačí divit, co jsme ještě ochotni přijmout… Kritické myšlení je dnes velmi nedostatkovým „zbožím“ a autocenzura běží na plné obrátky. Hlavně přežít v systému a nijak na sebe neupozorňovat. Vždyť jde jen o děti, jejich výchovu a vzdělávání, o jejich zdravý vývoj…
Ale zpět do škol. Přebujelá administrativa, o které se dlouhodobě ví, je další (zřejmě záměrnou) brzdou rozvoje našeho školství. Ředitelé pokorně vyplňují další a další formuláře, výkazy a tvoří směrnice jak na běžícím pásu. Vedení pedagogického procesu školy přece není důležité, hlavně musíme produkovat ty papíry. Dvacet let jsme se ve školství „škrábali“ pravou rukou za levým uchem, abychom zjistili, že jsme to s autonomií škol přehnali, a proto jsme nedávno s velkou pompou „vymysleli“ Střední článek podpory, který bude suplovat část pravomocí někdejších školských úřadů. Zřejmě to situaci alespoň částečně pomůže, ale i zde je vidět ona již zmíněná pružnost systému. Není vše jen špatné. Existuje mnoho škol (soukromých i státních, klasických i alternativních) i zapálených ředitelů a učitelů, kteří se snaží o pestrou, moderní výuku, respektující přístup k dětem a vytváření bezpečného a podnětného prostředí pro žáky. Tyto školy však byly za svou aktivitu potrestány snížením PHmax (snížením počtu proplácených hodin výuky ze státního rozpočtu). Proto v těchto školách, které využívaly svého PHmaxu na maximum, dojde k redukci dělených hodin, tandemové výuky, výuky metodou CLIL a mnohých dalších aktivit a metod. Dochází tedy zcela jednoznačně k záměrnému snížení kvality výuky! Vysvětlení politiků je stále stejné – protože nejsou peníze/protože je válka/protože Babiš/protože inflace/protože musíme šetřit (i my politici bychom chtěli na sobě šetřit, ale bohužel se na tom neumíme dohodnout)/protože ve školství roste neustále počet zaměstnanců apod. Ano ve školství počet zaměstnanců stále roste. Je to především z toho důvodu, že školy ještě donedávna mohly plánovat svůj rozvoj, postupně zavádět moderní výukové metody, přijímat nové učitele a připravovat další aktivity ve prospěch zkvalitnění výuky. Ředitelé škol totiž věděli, kolik mají prostoru k dosažení maximálního počtu hodin proplácených ze státního rozpočtu. Tomuto trendu je však konec. Dnes nikdo neví, jaké další nekoncepční opatření z dílny pánů Stanjury a Beka budou platit v dalším školním roce.
Mnohokrát v minulosti jsem upozorňoval také na fakt, že je nutné vyhodnotit přínos inkluze. Posoudit, zda jsou vynaložené prostředky adekvátní a přináší očekávaný efekt. Najde se někdo, kdo se odváží sáhnout k její revizi či zrušení?
Zarážející je fakt, že nikoho zřejmě nezajímají příčiny současného stavu. Proč nám neustále roste počet dětí, které potřebují podporu ve výuce? Proč trpí až 40 % žáků devátých tříd depresemi? Proč roste počet sebevražd dětí? Proč dnes roste počet pohlaví a kde se pořád berou? Proč se stále více ve školách řeší sebepoškozování žáků, šikana, úzkosti, agresivita, závislosti (drogy, sociální sítě aj.) a poruchy všeho druhu? Co se děje v rodinách, že děti takto strádají? Co děláme špatně ve školách? Máme dostatek kapacit na odbornou pomoc dětem? Dnes veškeré zmíněné problémy spíše evidujeme, než abychom se zabývali jejich příčinami a přemýšleli nad tím, jak dětem pomoci a těmto problémům příště předcházet… Samotné školy tuto situaci určitě nezmění. Jen mluvit o wellbeingu nestačí. Pokud už MŠMT přijme nějaké opatření na zlepšení situace, často na jeho zavedení nejsou připraveny personální kapacity. Jako příklad mohu uvést nedostatek školních psychologů, školních speciálních pedagogů, školních logopedů. Podobně dopadne i avizovaná parametrizace pozic asistentů pedagoga ve školách, kdy MŠMT slovy PaedDr. Černého opakovaně deklarovalo, že nedojde ke snížení počtů asistentů a hádejte, jak to asi dopadne? Na ministerstvu to vymysleli dobře, ale dopadne to jako vždycky! Podobné problémy se bohužel netýkají pouze školství. Všichni víme, že nám dlouhodobě ve společnosti chybí praktičtí lékaři, zubaři, dětští psychiatři a psychologové a mnohé další profese. Systémová změna, která by stav zlepšila bohužel nepřichází. Ptám se proč?
Kdo dnes tedy reálně usiluje o zlepšení poměrů v našem školství? Jsou to snad školské odbory a další organizace, jejichž stanoviska jsou často prezentována ve veřejném prostoru? Dle mého názoru jednoznačně NE! Odbory jsou spíše součástí problému než institucí, která se zabývá jeho řešením. Jako důkaz může posloužit výsledek údajně úspěšné stávky, které proběhla 27. 11. 2023 a do níž se zapojilo a různým způsobem ji podpořilo až 75 % škol. Jaký je výsledek této úspěšné akce? Půl roku od stávky je realita taková, že jsou ze škol propouštěni nejen provozní pracovníci, ale stále častěji i pedagogičtí pracovníci. Nedovedu si představit, jak by to ve školách vypadalo, kdyby stávka dopadla neúspěchem. Gratulaci proto posílám panu Dobšíkovi, paní Mazancové a dalším vyjednávačům. Dobrá práce! A co vy, členové školských odborů? Jste spokojeni s výsledkem série jednání vašich zástupců s panem ministrem? Zřejmě ano, když dnes opět jen mlčíte. Nejsou snad provozní pracovníci pro školy důležití? Podobně zbytečné byly při jednáních i další vážené organizace - všechny ty komory, asociace a další… Situaci kupodivu nezlepšil ani Konvent pana ministra Beka. Od zmíněné stávky nebylo vyjednáno s jedním z nejslabších ministrů školství v novodobé historii zhola nic!
A co vy, zřizovatelé? Chcete být potrestáni za to, že umíte na rozdíl od státu hospodařit se svými rozpočty a majetkem? Dofinancujete školám chybějící prostředky na provozní i pedagogické pracovníky? Nepotřebujete spíše peníze na další rozvoj obcí či krajů? Budete raději platit za neschopnost a nekoncepčnost někoho jiného? V této souvislosti je také velmi zajímavý fakt, že spřátelených neziskových organizací všeho druhu se krácení finančních prostředků netýká. Naopak, ty jsou zcela jistě již dnes dobře připraveny na výklad o historii genderu, přínosu Green Dealu pro nás, Evropu, celý svět i vesmír a na další důležitá témata.
Iniciativa nepřichází bohužel ani od rodičů. Iniciativní je jen část rodičů, kteří své děti stále více přihlašují na různé alternativní a soukromé školy, kde často mj. očekávají odlišný přístup, bezpečné prostředí, větší zaměření na osobnostní rozvoj dítěte, podporu samostatnosti a odpovědnosti za vlastní vzdělávání. Jen pouhé memorování jim už nestačí. Stále více rodičů vzdělává děti doma, případně je posílají do komunitních škol. Je určitě dobře, že jsou na vzestupu různé další možnosti vzdělávání. Bohužel tyto alternativní školy a způsoby vzdělávání nejsou dostupné pro každého rodiče a pro každé dítě. Každá rodina si totiž nemůže dovolit platit školné. Proto si myslím, že by obecným zájmem nás všech mělo být kvalitní vzdělávání v klasických školách. Mělo by být, ale jaksi není.
Když jsem zmiňoval problémy, se kterými se potýkají současné školy, nezmínil jsem, že podstatný podíl na současném stavu má rodina a společnost. Konzumní způsob života nás dovedl až do dnešní, z mého pohledu neudržitelné situace. Konzumujeme vše prakticky neustále (vztahy, zážitky, jídlo, sex …) a projevuje se to na našem vzhledu, chování i na hodnotách, které jsou dnes pro nás důležité. Děti jsou zřejmě na okraji zájmu. Jejich zdravý vývoj jsme obětovali už během nedávné covidové krize. Náš společný nezájem nás dovedl až do současné situace.
Myslíte si, že naši zvolení politici nás dovedou k lepším zítřkům? Reprezentují nás opravdu ti nejlepší z nás? Mají zájem situaci změnit? Nejlepší určitě nejsou, ale určitě nastavují zrcadlo naší společnosti a současnému způsobu života. Politická kultura v naší zemi dosahuje každý týden svého nového dna. Morálka, odpovědnost, čest, spolehlivost a slušnost jsou stále více nedostatkovým zbožím. Nemůžeme se proto divit, že mají naše děti před sebou takovéto „vzory“. Zde je několik příkladů, jaké morální majáky nám nabízí současná politická reprezentace. Například ministra, který bezprostředně po střelbě na FF UK v Praze paří na vánočním večírku se zaměstnanci ministerstva až do brzkých ranních hodin a je natolik hloupý, že o situaci lže veřejnosti ještě dalších 14 dnů. Také ministra, který organizuje debaty „bez cenzury“ na které si přiváží komparz a předstírá demokratickou diskusi. Případně předsedu vlády, který neváhá porušit předvolební sliby svým voličům o nezvyšování daní a čistě náhodou zapomene v majetkovém přiznání na milion korun, které omylem zapomněl v jedné renomované kampeličce. Chování řeporyjského starosty komentář nepotřebuje. Nelze zapomenout ani na bývalého premiéra, který nikdy, ale nikdy „neodstúpí“. Takto bych mohl ve výčtu dlouho pokračovat. Jedná se však bohužel o zrcadlo nás všech. V čele naší nemocné společnosti jsou mocní nemocní lidé a my jim díky našemu nezájmu dáváme ve volbách další a další prostor.
To je to s námi opravdu tak špatné? Není už na čase začít o věcech přemýšlet a situaci měnit? Dějí se změny ve společnosti i ve školství ve prospěch nás a našich dětí? Změní se něco, pokud budeme dál jen mlčet?
S vírou ve zlepšení poměrů nejen v našem školství.
Petr VránČítaj viac
Prihlásiť
Terms of service
