Za mých studentských let se mi dostala do rukou poetická skladba s názvem Pektusan (Praha 1950), jejímž autorem byl Čo Kičcen (do češtiny jí přeložil Alois Pultr) a kniha Korea včera a dnes od Hung Soo Hana (překlad do češtiny byl vydán v Praze roku 1949). Došlo tomu tak v souvislosti se vzrůstajícím zájmem středoškolské m...ládeže o osvobozenecký boj na dalekém východě.
Dosud mi zůstávají v paměti emoce, které v nás vyvolávaly zprávy o událostech po 25. červnu 1950, počátku války na Korejském poloostrově. Vzdálená Korea se během několika vteřin stala středem naší pozornosti. A nejen na okamžik.
Tím spíše pro mne po listopadu 1989 narůstala potřeba hledat pravdu o současnosti zejména v místech, proti nimž směřovala zloba a nenávist těch, jimž zde spadla vinou poražených všechna moc doslova přímo do klína.
Příležitost si na vlastních zkušenostech aspoň trochu ověřit jak tomu vlastně je, se mi naskytla v roce 1993, kdy jsem vycestoval do země „jitřní svěžesti“. Východiskem byl Pchjongjang, hlavní město KLDR… Očekával jsem, že uvidím alespoň sem tam nějakou stavbu z minulých časů. Nikde nic.
Dostalo se mi vysvětlení. Válka tu byla natolik ničivá až genocidií, že po mnoha městech zůstaly jenom ruiny. Lidé bydleli v děrách, které si museli nejprve sami vyhloubit… Skutečnost o které nemáme ve střední Evropě vůbec žádnou představu. Byl jsem ubytován v areálu akademie Čučche. Pár kroků odtud byl už venkov, který se chystal na sklizeň rýže. Já, rodem venkovan jsem měl dost času na to, abych prozkoumal pravý příměstský venkov, plný barev pozdního léta, překrásný. Nikdo mě nesledoval, nikdo mě nehlídal, měl jsem dost času, chodil jsem pěšky, kam jsem chtěl.
Podle programu jsem navštívil i vesnici Mangjongde, kde se narodil Kim Ir Sen. Za průvodce jsem měl člověka, docela slušně hovořícího česky.
Hostitelé mi nabídli prohlídku míst podle mého vlastního přání. Moje přání zněla: Pektusan a Pchanmundžon. Společnost česko-korejského přátelství má ve svém názvu jméno hory Pektu (san znamená korejsky „hora“). Jde o nejvyšší horu Koreje v pohoří Kumgang při hranici s Čínou, která je vysoká 2744 m. Hora „s bílou hlavou“ se sopečným kráterem, vyplněným Nebeským jezerem. Pektusan se v Koreji považuje za mystickou horu. Odtud měl podle legend sestoupit syn Lorda země do nížin a založit v Koreji první království.
Ve stínu této hory vybudoval za japonské okupace pozdější prezident svobodné Koreje Kim Ir Sen základnu partyzánského boje proti okupantům, zápasu, který vedl ke konci druhé světové války rozhodujícím způsobem k osvobození Korejského poloostrova. Protože výstup na Pektusan byl příliž náročný fyzicky i časově, omezil jsem se na putování po turistických stezkách s výhledy směrem k mystické hoře, obklopené takovou krásou přírody, která sama o sobě činí vnímavého hosta lepším. V horách jsem viděl nefalšovaný, živý klášter, krásnou stavbu, výtvarně zvenku i zevnitř doslova úžasnou. A navštívil jsem tu muzeum darů Kim Ir Senovi, muzeum nesmírně bohaté, je také nevšedním zážitkem.
Následoval cesta směr Pchanmundžon, město kde byla v konferenční budově ke konci války v Koreji uzavřena dohoda o příměří. Severní a Jižní Koreu tam, stejně jako po celé 38. rovnoběžce odděluje v délce asi 240 km čtyři kilometry široké demilitarizované pásmo. Na území Jižní Koreje je v něm navršen vysoký násep. Za ním vybudovala Jižní Korea za pomoci USA neprostupnou železobetonovou zeď.
Když bych shrnul svoje bohaté poznatky a zážitky, musím říct, že jsem viděl čistou, uspořádanou a pohostinnou zemi, na kterou hledím s opravdovým obdivem. Přeji jí a jejímu, v minulosti tak těžce zkoušenému lidu další úspěchy, radost a štěstí.
Josef HaubelČítaj viac
Zoznam blbcov
